Lovci lososů (2. díl) – Aljaška – František „Nebojsa“

Řeka života šumí a její stříbrné vlnky utíkají do dáli. Tady dole u řeky je to správné místo: tůň s lososy a lesy plné syté zeleně. Tady musí zákonitě dojít každá rybářská duše k pocitu klidu a šťastného naplnění. Záplava lesní zeleně spolu s hustou pobřežní vegetací propouští na hladinu řeky jen málo světla. To řece propůjčuje tajuplný modrozelený nádech. Ztotožňuji se s řekou. V její tyrkysové hlubině plují červení lososi, úplně stejně jako červené krvinky v mé krvi. S lehkým úsměvem na rtech jsem unášen a kolébán vlnkami do jiného světa. Už nejsem schopen postřehnout hranici mezi realitou a snem. Má vyrovnanost je dokonalá.

Mám ho tam!

Ze snění mě vytrhuje Františkův výkřik. To zvolání je jak píchnutí nožem. Rychle mě vrací zpět do reálného světa. Kamarád je zabroděný v řece. Jeho prut je ohnutý nadoraz. Zatím má ryba navrch. Stále uniká po proudu. Zpovzdálí kamaráda sleduji. Při zdolávání si počíná velice zdatně. „Je vidět, že ty zkušenosti, které nabral v závodní přívlači, umí zúročit i v běžné rybařině,“ chválím ho potichu. Díky razantnímu zdolávání má rybu rychle u břehu. „Je to menší losos,“ říkám si, „sekvenčním snímáním zachytím jeho vylovení.“ I když je František dost hbitý, tak při zpětném prohlížení fotografií působí strnule a neohrabaně. Losos kolem něj proklouzne jak nic. Silou a energií nadupaná ryba je prostě několikrát rychlejší. Teprve na podruhé se mu podaří rybu přitáhnout a uvolnit ji z háčku. V jeho obličeji se ještě pořád zračí údiv a překvapení nad mrštností ryby. Sotva se však jeden losos ocitá na svobodě, už je jiný na háčku. Tentokrát je tím šťastlivcem pro změnu Josef. Radost z něj úplně čiší. V duchu se raduji, že jsme tak úspěšní, ale současně ve mně začíná vrtat červík pochybností. „Čím to, že ti lososi podstatně lépe reagují na třpytky? Co se jim nezdá na muškách?“ To jsou momenty, kdy začínám váhat. Vzít do ruky vláčecí prut, nebo vytrvat u muškaření? To je otázka!

Kupodivu odpověď se nabízí sama. „Hrome! To je síla! Úplně mi to rve prut z rukou!“ komentuje vzrušeně František divoký výpad ryby. To rozhoduje. Odkládám prut a beru fotoaparát. Jeho losos je ještě hodně daleko, ale zato Josefův je již skoro u břehu. Jednu chvíli už dokonce zahlédnu hlavu nad vodu. V jeho čelistech se leskne stříbrná plandavka s červeným středem. „Tak co? Teď už by šel vyfotit,“ ozve se kamarád. „Milane! Čekám na tebe. Koukej, jaký je to bojovný losos. To bude ryba!“ vzdychá obdivně druhý kamarád. „Ach jo! To bych se musel roztrhnout, abych vás dva naráz vyfotil!“ brblám si pod vousy. „Raději nemluv a foť,“ radí mi Josef, „já už ho mám!“ Losos leží před námi. Josef pevně svírá ocasní ploutev. To je úžasné! Jako kdyby v té rybě byla ukrytá nějaká neznámá magnetická síla, která přitahuje naše pohledy. Ještě uvolnit háček a vrátit rybě svobodu. Mezitím se kousek nad nás brodí mladý muškař. Inu, co naplat? Franta někde pod námi zdolává lososa. Já fotím a Josef pouští.

Byl by sám proti sobě, kdyby nevyužil příležitosti nechat proplout lososí mušku uprázdněnou tišinou na soutoku. „A máme po klidu!“ Zlobím se, když zaslechnu vyzvánění jeho mobilního telefonu. „Ještě nemá pořádně šňůru v řece a už tady ruší!“ kroutí hlavou nechápavě kamarád. Mladý Američan hbitě vytahuje mobil. Sleduje, kdo mu volá. Je kousek před námi a tak jsem jako první svědkem zvláštní události. Nejprve jeho obličej zazáří, ale vzápětí se přes něj přežene úlek. „Podívej,“ říkám Josefovi, „losos číhal na jeho nepozornost.“ Moc nechybělo a losos mu vyrval prut z ruky! Ta chyba se mu stala málem osudnou. Má velké štěstí, že to není žádný obr. Je vidět, že se s tím lososem příliš nepáře. Rychle rybu přitáhne. Pak se rozhodně zakousne do korkového držátka prutu a uvolní háček. Jde mu to od ruky, radost pohledět. Evidentně v tom má praxi.

Americká invaze

Chvíli po jeho úlovku se u vody rozvinuje rojnice amerických rybářů. Jako kdyby toho nebylo málo, přidávají se do rojnice ještě jejich psi. Ti se při každé příležitosti vydávají do řeky, navzdory zlostnému spílání svých majitelů. Asi si říkají: „Inu, kde je můj páníček, tak tam chci být i já!“ Když už mumraj na břehu dosahuje vrcholu a já vidím, že se nám všichni lososi musí vyhnout velkým obloukem – začíná se něco dít! První rybu vytahují američtí mládežníci. I když si nejmladší z nich počíná velmi šikovně, tak mu losos doslova a do písmene prchá z rukou. Při druhém pokusu ho ale přece jen zdárně chytá za ocas. Mezitím Josefova modrá třpytka dostává přímý zásah lososím torpédem. Zdolávání jde jak na drátku. Ostatní rybáři vždy čekají nebo dávají pozor, aby se šťastnému lovci nezamotali do vlasce a nepřipravili ho tak o úlovek. Nepsaným pravidlem je, že rybaření začíná teprve tehdy, když lovec uchopí lososa.

V okamžiku, kdy je nástraha uvolněna z lososí tlamy, může začít focení. Radost nad úlovkem, kdy z rybáře spadne ta podivná kombinace napětí, loveckého vzrušení a obavy ze ztráty úlovku, je vzápětí vystřídaná nekontrolovatelnou radostí. Štěstí prostoupí celou osobností každého rybáře bez rozdílu národnosti. Po focení se rozhlížím po posledním členu naší výpravy. I když je Michal posledním v řadě rybářů, má i on ohnutý muškařský prut. „To je divné? Že by spolu s rybáři přitáhli i lososi? Všem to bere!“ divím se nahlas. Michal mě slyší, a tak dodává: „Jenomže jsou malí! Podívej…!“ Jedním rozhodným pohybem chytá 80cm lososa. Uvolňuje háček a vrací ho zpět do vody. Ještě se nám daří ulovit několik menších lososů do 95 cm.

V době, kdy odezní záběry ryb, odcházíme na oběd. Po cestě potkáváme další rybáře, kteří se hrnou k vodě. Pan losos a pan rybář Po obědě vyráží naše skupina přes les k vodě. Během krátké polední přestávky dochází k výrazné změně počasí. Chlad a nárazy větru pronikají až do morku kostí. Trochu se obáváme, kolik rybářů nalezneme u vody, ale nakonec jsme mile překvapeni. Rybí netečnost spolu s přetlakem rybářů zapudila sváteční lovce lososů, a když k tomu přičtu i výrazné ochlazení, tak již vím, proč je u vody tak málo rybářů. Nečekáme žádné zázraky. Jeden za druhým se postupně rozestavujeme okolo řeky.

František stojí v místech, kde končí tišina. Nahazuje napříč celé řeky. Pomalu navíjí, ale proud tlačí jeho třpytku rychle k našemu břehu. V okamžiku, kdy se oblouk na vlasci vyrovná, zachvěje se špička jeho prutu pod mocným úderem. Franta na chvíli ustrne. V prvním momentu se totiž nic neděje. Věšák, nebo ryba?! Místo odpovědi je brutální silou stržen do řeky. Naštěstí je zde mělko. Voda mu sahá sotva po kolena. Začíná nerovný boj. Rybář je nečekaným výpadem otřesen. Hledá na dně pevnou oporu pro své nohy. Chvílemi mi připadá, že ani neví, kde je. Okolní svět se pro něj ztratil. Je jen on a neznámá ryba. Mezitím mu spěchá na pomoc mladý Američan. Vzápětí se k nim připojuji i já. Výpady ryby se stupňují. Se zdoláváním to nemá nic společného. Je to nekončící rybí útěk poproudu. Plynulý tah se stupňuje. Dosahuje neuvěřitelné síly.

Rybáři je jasné, že s žádným zázrakem nemůže počítat. „Franto, půjde to?“ ptám se nesměle, když už to vypadá beznadějně. Vlasec totiž stále rychle mizí z cívky navijáku a míří někam po proudu, do neznáma. „Neboj sa!“ Odpovídá moravským nářečím. „To víš, že to půjde,“ odpovídá smířlivě. Tak jdeme, ale za rybou, někam po proudu řeky. První jde jako vůdce mladý americký rybář s pevným odhodláním chytit rybu, jen jak se dostane ke břehu. Jako druhý je rybou smýkán František. I on je odhodlán za každou cenu rybu udolat. Za nimi se brodím já s fotoaparátem v ruce a také s pevným odhodláním zachytit každý moment boje s neznámou obludou. Odhodlání nám tedy nechybí, ale ta cesta je opravdu riskantní.

Brodíme se proudem okolo neprostupného lesa na hranici zlomu do hlubokého a temného proudu. Po více než třičtvrtěhodinovém zdolávání se ryba dostává ke břehu. Americký rybář chytá vlasec a opatrně ji přitahuje. Vtom překvapeně vykřikne: „Big fish – velká ryba!“ Úlekem se narovná.

„Co na to říkáš, Franto?“ ptám se zaskočeného lovce. „To není nic nového! To jsme přece věděli, že to bude velká ryba,“ přitaká nesměle Franta. „Jen aby nám ještě neutekla!“ strachuje se. Ale nic takového se naštěstí nestalo. Při dalším přitažení Američan chytá lososa. Opatrně ho předává překvapenému lovci.

Ten svému úspěchu a hlavně velikosti lososa stále nemůže uvěřit. Nyní ho má opravdu ve své náruči. Jeho údiv i radost je nepopsatelná. Ano, zvítězil! Ale pro mě jsou to fotografická muka. Ať na Františka volám, jak chci, stále mě nevnímá. Je jak v transu! Teprve po puštění mohutné ryby si všichni uvědomujeme, jaké štěstí nás potkalo.

František Cafourek s obrovským lososem

Úlovek 117cm lososa je i na místní poměry výjimečný.

Pokračování brzy na www.kajman.cz

Přidejte komentář

Prosíme Přihlášení komentář