Prázdniny ve Víru

Přinášíme vám povídku Jiřího Nekováře o tom, jaká byla rybařina před dlouhými lety. Autor rybaří více než 50 let, a pochází tak ze staré generace s „geny lovců mamutů“. Některé praktiky se vám tak možná budou zdát z dnešní perspektivy trochu drsné. Autor o sobě sám říká, že není ten, kdo ryby loví, neumí je zabít, vykuchat a upravit a schovává se za heslo, chyť a pusť. Neštítí se rybu zabít, ale neváhá ani trofejní rybu pustit. Jeho povídky možná brzy vyjdou i knižně. Nyní už se ale začtěte do drsné rybářské romantiky…

VESNICE MEZI PŘEHRADAMI

Jako děti jsme na sobotu a neděli nebo i na prázdniny jezdívali ze Žďáru nad Sázavou do vesnice, odkud pochází moje máma. Ta vesnice leží v rozervaném údolí skal a lesů a je podle ní pojmenována krásná přehrada a řeka, která jí protéká, už poznamenala nejedno dílo básníka, malíře či spisovatele. Vždyť kdo z nás nezná: „Na břehu řeky Svratky roste nízká tráva, na břehu řeky Svratky kvete rozrazil…“ Ano, je to vesnice Vír, jejíž zástavba je jakoby sevřena dvěma vodními plochami, zespodu vyrovnávací nádrží a na svém horním konci tělesem hráze Vírské přehrady. Je to část naší země, kde je krásná lesnatá krajina se skalními srázy a klidem, který smí rušit jen tok vody. Tak klidné podvečery jsem nikdy nikde jinde nezažil. Vždy jsem se velmi těšil k babičce do starého, z truplí postaveného domečku pod strání v údolíčku, kterému se říká Loučky.

Teď si asi říkáte, že nevím, co mluvím, je to malá část velkého údolí, ve kterém leží Vír, a tímto malým cípem samozřejmě protéká potok – nikdy jsem neslyšel, že by se nějak jmenoval, jeho délka od pramene v lukách k ústí do Svratky je sotva dva kilometry. Zato je tento potok jedna tůňka vedle druhé. Pro malého chlapce to tenkrát byly tůně velké a hluboké, dnes už se mi takové nezdají. Pstruh tam byl, jak se říká, za každým kamenem a raků jako smetí a všude po lesnatých stráních okolo plno malin a v jehličí žluto kuřátek. Nevím proč, ale dneska už tam nerostou. Babička byla stará žena, která vychovala devět dětí. A všichni chlapci z rodu Vilímů znali les a vodu, ale v rodné chaloupce zůstal bydlet jen jeden, a to byl člověk, který způsobil, že mohu dnes usednout ke klávesnici a psát tyto řádky. Byl jsem nejmenší a nejmladší ze všech dětí, co jsme jezdili k babičce, a sešlo se nás tam, bratranci a sestřenice, někdy opravdu hodně. Starší si neradi hrají s těmi menšími, a tak jak mohli, utekli mi, já potom zůstal sám na dvorku u potoka a jediný člověk, který si na mě udělal ve své práci čas, byl strejda Jarek. Byl to člověk s velkým smyslem pro humor, láskou k přírodě a dětem.

LÍSKOVKA

Je zajímavé, že některé věci i z útlého mládí se nám zapíší do paměti tak, že se nám bez problémů vybavují po celý další život. Pamatuji si jako dnes, když za mnou strýc přišel a říká: „Nic si z toho nedělej, že ti utekli, pojď, naučím tě chytat ryby na lískovku.“ Bylo mi pět nebo šest let a jako všechny děti jsem byl i já za projevený zájem o mou osobu vděčný. Strýc nešel šplhat do stráně nad chaloupku, kde rostly lísky, ale vzal mě k potoku, uřízl asi dvaapůlmetrový vrbový prut a vysvětlil mi, že nepotřebuji k chytání prut s navijákem, s jakým chodí na ryby můj táta, ale že mně na potok bude stačit lískovka nebo vrbový prut, který je dost silný, aby unesl rybu a nezlámal se. Na vrch vrbového prutu uvázal silon, který měl stejnou délku jako prut, a na konec silonu navázal malý háček. Potom mě vzal za rameno a vyrazili jsme nad chalupu podél potoka. Cestou strýc převrátil kámen u cesty a našel žížalu, tu navlékl na háček a zamířil k nejbližší tůňce. Přikrčil se a lehce našlapoval, přitom mi vysvětloval, že čím více potichu přijdu k tůni, tím větší mám šanci pstruha chytit. Přikrčen při svém výkladu se pomalu a tiše dostal až těsně k tůni, natažená ruka rozhoupala silon a strýc spustil žížalu do tůně, ozvalo se šplouchnutí a silon rychle změnil směr proti proudu, strýc rychle povolil ruku ve směru pohybu silonu a ve chvíli, kdy se vlasec našponoval, seknul a na trávu a z tůně vylétl krásný pstruh. Byl vyháčkován, usmrcen a strýc mi nařídil, abych utrhl lopuchový list.

Když jsem tak učinil, pstruha na něj položil a pečlivě zabalil a uložil do staré torny, kterou měl přes rameno. A potom řekl: „Teď je řada na tobě. Jestli jsi mě poslouchal, tak to zkus.“ Našel jsem tedy pod kamenem žížalu a pod dohledem strýce jsem ji navlékl na háček a jako indiánský bojovník na válečné stezce jsem se připlížil k tůňce, kterou mi strýc ukázal, ale byl jsem příliš zvědavý a moje nakukující hlava vyplašila krásného pstruha, který do té doby stál ve spodní části tůňky. Nahodil jsem docela zdařile, ale vyplašený pstruh neměl zájem o nástrahu. Strýc mě po chvíli zavedl k další tůni a celá akce se opakovala, ale tentokrát už úspěšně, a tak jsem prvně v životě sám vytáhl z vody pstruha. Byl to nejkrásnější pstruh v mém životě. Tento lovecký zážitek mě ovlivnil na celý život. Ostatně jsem si lov na lískovku zopakoval, velmi úspěšně, v roce 1980 ve slovenských lázních Brusno. Ale o tom už je jiné povídání.

Když je mi nejhůře, jdu se projít do lesa nebo k vodě. Nejlépe do lesa k vodě.

Další zajímavé články naleznete v tištěné verzi časopisu Kajman, magazínu Kapr a na www.kajman.cz

Přidejte komentář

Prosíme Přihlášení komentář