Rybářská detektivka – Kdo chce zabít kapraře? (1. díl)

Ivo sláma legendární povídka

Časopis Kajman letos slaví 25 let. Mezi pravidelné dopisovatele Kajmana patřil legendární autor a dnes již bohužel nebožtík Ivo Sláma, jehož vybroušené kaprařské a později sumcařské články vždy byly zárukou kvality a originality. Mezi kapraři je dnes mnohem více autorů než tehdy, ale se vší úctou k nim z nich nikdo nevypráví příběhy tak strhujícím a zároveň inteligentním způsobem jako Ivoš. S mnoha čtenáři se shodneme, že jedním z jeho publicistických vrcholů byla Rybářská detektivka, která byla zveřejněna před 17 lety v Kajmanovi 3/2002 a 4/2002. Příběh z drsného severu odehrávající se v údolí řeky Labe měl až gangsterskou atmosféru. Kromě dynamického děje v něm nechybí ani nadsázka. Nyní už si ale přečtěte „Kdo chce zabít kapraře?“.

Kdo chce zabít kapraře?

Dnes nás rozvedli. Určitě jsem zažil v životě příjemnější chvíle. Paní předsedkyně vyslechla ještě jednou argumenty obou stran, pak si nasadila brýle a pozorně si mne začala prohlížet. Byla asi v mém věku, dokonale upravená, měla husté vlnité vlasy, opálený obličej a na tváři mírně pobavený úsměv. Před sebou viděla vyššího, třicetiletého muže, který k pobavenému úsměvu určitě neměl důvod. Oba jsme se vzájemně snažili uhodnout, co si myslí ten druhý, ale přítomnost v soudní síni asi každého přinutí nedát najevo své myšlenky. Snad z principu. Předsedkyně si znovu prohlédla mne a mou ženu a pak vyřkla onu úředně znějící větu, kterou mne odsoudila k tomu, abych o svém manželství mluvil v čase minulém : „Manželství Petra a Evy Novotných se rozvádí…“

Když bylo po všem, vstal jsem, podíval jsem se na svou, teď už bývalou, ženu a pak mi utkvěl pohled znovu na tvář paní předsedkyně. Byla velice vzhledná a v očích měla zvláštní výraz. Nebyl to záblesk pobavení, i když k němu měla asi důvod. Moje žena totiž trvala na rozvodu i proto, že trávím příliš mnoho času na rybách a jí prý jaksi zanedbávám. Byla to však jen záminka a nikoli pravý důvod. V očích ženy v taláru jsem spatřil spíš jakýsi nesouhlas či protest. Když si všimla, že se na ní dívám, zvážněla, otočila se a odešla. Šel jsem i já. Vyšel jsem ven, sedl jsem si do auta a zapálil si cigaretu. Nebylo mi fajn. V hlavě se mi začali rodit vzpomínky na předchozí roky a současně myšlenky na to, co bude dál. Myšlenky na budoucnost jsem dokázal zapudit, vzpomínky však ne. Vraceli se s větší silou, než bylo vůbec únosné.

Po chvíli se otevřely dveře budovy Okresního soudu a z nich vyšla příčina mých současných chmur. Žena, kterou jsem po dobu pěti let hýčkal, miloval, ztrácel a znovu nacházel. Tato dnešní ztráta však byla definitivní. Má bývalá žena se po několika krocích zastavila a prsty levé ruky si upravila své dlouhé plavé vlasy. Měla na sobě slušivé letní šaty, které těsně obepínaly její štíhlé boky. Byla jako vždy perfektně nalíčená a na její tváři jsem nespatřil ani stopu po nějakém smutku z rozchodu. Buď k němu neměla důvod, nebo se dokonale ovládala. Ucítil jsem tupou bolest v místě, kde jsem se domníval, že mám srdce. Po chvíli zastavil u chodníku naleštěný vůz. Na jeho bocích byla nepřehlédnutelná reklama -–Adam Svoboda – rybářské potřeby.

Eva se usmála, zamávala řidiči na pozdrav a nasedla do vozu. Adam a Eva odjeli do ráje, řekl jsem si v duchu. Adam byl člověk, který mne před třemi lety zasvětil do tajů chytání ryb. Nakoupil jsem u něho za nemalý peníz veškerou svou rybářskou výbavu. Po nějaké době se stal i mým kamarádem a rovněž zákazníkem mého autoservisu. Byl o dva roky mladší, příjemný společník a byla s ním legrace. Povahově jsme byli každý úplně jiný. Zdědil jsem po předcích mírnou, klidnou povahu. Nedával jsem příliš najevo své city a myšlenky a v klidu a míru jsem přijímal, co mi osud nabízel a doufal v jeho štědrost. Adam byl živel. Bylo těžké jej kdekoli přehlédnout. Dokázal se nespoutaně radovat z jakékoli maličkosti, při výbuchu vzteku kolem sebe sršil jiskry jako vánoční prskavka. Byl prostě svůj a byl mi sympatický. Bohužel nejen mně. Před pěti měsíci jsem ho seznámil se svou ženou. Padli si do oka téměř okamžitě a já jsem za nějaký čas ztratil kamaráda i ženu. Snažil jsem se tvářit, že o jejich vztahu nemám ani tušení a naivně jsem doufal, že se vše vrátí do původních kolejí. Byla to hloupost. Adam se mi začínal pomalu vyhýbat a kdykoli jsme se potkali, byl jakoby ve střehu. Přesto, že mezi námi k žádnému konfliktu nedošlo, okolnosti nás nutili stát proti sobě a přinejmenším se nevyhledávat. Asi měsíc před rozvodem jsem zašel do jeho obchodu nakoupit nějaké drobnosti. Potřeboval jsem háčky, olůvka a několik sáčků boilí. Adam stál za pultem a byl zjevně nervózní. „Hele Petře měli bychom si promluvit. Je to taková blbá situace. Já vím, že ty víš, že … , sakra, no …., prostě že…“ nevěděl, jak vyjádřit své pocity. Pohrával si s malým splávkem a do očí se mi nepodíval. „Nechej toho Adame. Nemá to smysl. Nic se tím už nezmění, to víme oba. Je mi to líto,“ řekl jsem suše. Chtěl jsem jen nakoupit a odejít. Nestál jsem o nějaké vášnivé diskuse, které by stejně nikam nevedly. Adam praštil splávkem o zem a jako již několikrát dal průchod svým emocím: “To seš celej ty. Postavíš se tady přede mě, víš dobře, že spím s tvojí ženou, chceš háčky, olova a tohle posraný boilí a jediný co řekneš je, že je ti to líto. To se musíš furt tak nemožně ovládat? Proč mi třeba jednu nevrazíš? Proč něco neděláš? No nečum tak na mě!“, křičel na mne přes pult Adam. Mluvil rozvášněně a divoce, až se ostatní zákazníci otáčeli. Vzpomněl jsem si na jaro, kdy jsme spolu poprvé vyrazili na kapry. Tehdy dokázal zasypat přívalem nelichotivých slov dva vodáky, kteří se mu, samozřejmě nechtěně zamotali do vlasců. Vzápětí se jim omluvil a pozval je na břeh na pivo. Adam byl prostě takový. Zaplatil jsem a odešel. U dveří jsem ještě zaslechl: „Ty seš tak hrdej, až je mi z toho na blití!“

Z rozjímání mě vyrušilo vyzvánění mobilního telefonu. „Dobrý den pane Novotný. Tady je inženýr Hora. Měl jsem včera u vás v servisu svojí Hondu na výměnu oleje. Vím určitě, že jsem měl v kastlíku novou kazetu od Kabátů. Byla to originálka, kterou mi na zadní stranu obalu podepsal na koncertě Pepa Vojtek. No a teď jí v autě nemám. Nechci nic naznačovat, to ne, ale mohl byste se podívat v dílně, jestli tam někde není“? „Určitě se podívám pane inženýre. Ta kazeta se přeci nemohla vypařit. Určitě vám zavolám.“ Byl jsem si téměř jist, že vím, kde se pohřešovaná kazeta nachází. Před půl rokem jsem přijal do svého autoservisu mladíka s poněkud zvláštní pověstí. Poznal jsem ho na rybách. Seděl u svých prutů a nudil se. Dozvěděl jsem se, že je bez práce, neboť ho jeho předchozí zaměstnavatel vyhodil, prý pro nějakou malichernost. Nakonec jsem zjistil, že znám i jeho otce, který je, stejně jako ten můj, vášnivý myslivec. „Víš, můj kluk není tak špatnej a jako mechanik je fakt dobrej. Měl trochu smůlu, ale když ho zaměstnáš, bude ti vděčnej a já taky. Makat fakt umí,“ přimlouval se jeho otec. Zavolal jsem ještě jeho bývalému zaměstnavateli, kterého jsem od vidění znal. „Jó na práci je docela dobrej, to jo. Chování má sice trochu divný a poslouchá furt tu šílenou muziku, ale třeba na motory má cit. Jenže holt mu občas něco zaleze za nehty a takový lidi, co kradou, já nemám rád.“ Potřeboval jsem tehdy rychle jednoho mechanika a tak jsem to risknul. Tři měsíce bylo vše v naprostém pořádku a já jsem začínal věřit, že se Michal změnil. Byli jsme spolu i jednou na rybách. Michalovi se podařilo chytit dvanáctikilového kapra. Když ho navedl do podběráku, začal se radovat, smát a poskakovat na břehu jako malý kluk. Svým projevem mi trochu připomínal Adama. Pak se otočil ke mně a zahalekal:“ Hele, šéfe, vyfoťte mě s tím kaprem. Až uvidí můj fotr tohle hovado, tak se z toho zesere.“ Měl poněkud zvláštní slovník. Pak mi zmizeli ze skladu servisu dvě poloosy. Nikdo je nenamontoval, účetnictvím neprošly. Prostě zmizely. Všichni tři mechanici včetně Michala kroutili hlavou, o ničem prý neví. Sedm tisícovek v háji, což nebylo zrovna příjemné. Začal jsem být ve střehu a dával jsem si na Michala pozor. Když mne dva zákazníci upozornili na to, že se jim z auta ztratili magnetofonové kazety, začal jsem být už hodně nesvůj, obzvlášť, když jsem jednu z nich asi po týdnu spatřil v Michalově Favoritu. Klekl jsem si na zem a prohlížel jsem si spodní část jeho vozu. Dvě nové poloosy byly k nepřehlédnutí. To už nemohla být náhoda. Musím se přiznat, že jsem oceňoval Michalovu zručnost na dílně, ale pro jeho kleptománii jsem pochopení neměl.

Zaparkoval jsem svůj vůz vedle aut svých zaměstnanců a zavolal na Michala: „Pojď sem na chvíli, potřebuju s tebou mluvit.“ Michal si utřel ruce do montérek a zeptal se: „Co se děje, šéfe?“ „Můžeš odemknout toho tvého favorita? Rád bych se na něco podíval,“ řekl jsem naprosto neutrálním tónem. Michal netušil, že se blíží pohroma. Odemkl své auto a zvědavě přihlížel, co se bude dít. Otevřel jsem dvířka odkládací přihrádky a první, co jsem spatřil, byl obal magnetofonové kazety s velkým nápisem – KABÁT. „Ty posloucháš Kabáty? To jsem nevěděl,“ řekl jsem a podíval se Michalovi do očí. „Jo, včera jsem si tu kazetu koupil,“ řekl Michal a uhnul pohledem. „Tak to ji ještě nemáš podepsanou od členů kapely, že ne?“ řekl jsem s úsměvem a nespustil z Michala oči. „Jasně že ne, dyk jí mám teprv od včerejška. Jak bych to asi stihnul, nevíte?“ odpověděl mírně zastřeným hlasem Michal. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Michal nejprve zapíral, pak se vymlouval že si všechno jen půjčil a že by to určitě vrátil a nakonec prohlásil, že by to nedělal, kdybych mu lépe platil. „Tak já nakonec můžu za to, že kradeš, jo? Je mi líto, ale u mne jsi skončil. Sbal si své věci a zítra už nechoď. O zloděje tady nestojím,“ sdělil jsem Michalovi své rozhodnutí. „No jasně, vám prachatejm sviním je úplně jedno, koho vyrazíte na ulici, co?! Však počkej, já ti to eště vosolím! To budeš koukat. Hajzle!“ Poslední slovo mi Michal doslova vyštěkl do obličeje, skočil do auta a za jekotu prokluzujících pneumatik odjel.

Ivo Sláma s kaprem z Labe
Legenda Ivo Sláma

Bylo mi nanic. Dva rozchody v jeden den, to bylo opravdu příliš. Naštěstí byl pátek a já jsem věděl, že chci z tohohle kolotoče vypadnout. Chtěl jsem být sám. Předal jsem zákazníkům jejich auta, inženýru Horovi jeho kazetu, popřál zbylým zaměstnancům hezký víkend a zamkl dílnu. Naložil jsem do auta všechny věci, které potřebuji k chytání kaprů a k pohodlnému pobytu na břehu a odjel k řece.

Malebná labská zátoka mne jako vždy přivítala svým majestátným klidem. Klidem, po kterém jsem tolik toužil. Postavil jsem bivak, nakrmil a nahodil pruty. Dojmy a pocity z právě prožitého dne na mne doléhaly víc, něž jsem si přál. Z rozjímání mne vyrušil vyzvánějící telefon. „Ahoj Petře. Chtěla jsem ti poděkovat, že jsi to u soudu zbytečně nekomplikoval. Doufám, že stejně hladce proběhne i naše majetkové vyrovnání,“ zněl ze sluchátka strohý hlas mé bývalé ženy. Nemohl jsem věřit svým uším. V době, kdy jsme se poznali, jsem vlastnil opravenou, kompletně zařízenou vilu, zděděnou po svých prarodičích. Moje dílna začínala tehdy pomalu prosperovat a v průběhu našeho manželství jsme nemuseli do ničeho významného investovat. Nepočítám –li samozřejmě novou Felicii mé ženy nebo mé kaprařské vybavení. „Asi jsem tě špatně pochopil Evo, ale jaké vyrovnání máš na mysli?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Ale miláčku, byli jsme přeci manželé, a tak bychom si měli všechno spravedlivě rozdělit. Náš barák, naši dílnu, auta a tak. To je snad jasný, ne?“ vysvětlila jízlivým hlasem. „Evo, víš přece dobře, že všechen majetek jsem měl ještě před svatbou a na něj nárok nemáš. Auto si klidně nechej, ale s ničím jiným nepočítej. Konec konců jsi to ty, kdo se rozhodl odejít,“ řekl jsem pokud možno klidně a bez změny intonace. Klidný jsem však nebyl. „Jo tak ty mi jako nic nedáš? No to se teprve uvidí. Mám právo na rovnou polovinu ze všeho, to si pamatuj!“ řekla Eva důrazně a zavěsila.

Život se mi během několika dní obrátil na ruby. Byl jsem natolik ponořený do svých myšlenek, že mi trvalo několik vteřin, než jsem si uvědomil, že ten zvláštní zvuk, který sem vlastně nepatří, vydává můj hlásič. Kapr byl po chvíli na břehu. Vážil třináct kilogramů a byl v ten den jediný, kdo měl snahu mne potěšit. Pustil jsem ho zpět do vody a znovu nahodil.

Pomalu se začalo stmívat. Byl jsem na břehu sám, což mi vyhovovalo. Vpravo ode mne bylo husté neprostupné křoví, vlevo úzká pěšinka směřující podél břehu. Za mnou byl strmý násep vysoký asi patnáct metrů, na jehož vrcholu byla stezka pro cyklisty a zde jsem měl také zaparkované auto. Byl jsem tedy dostatečně ukrytý před okolním světem. Nebo jsem si to alespoň myslel. Sedl jsem si v bivaku na lehátko, rozsvítil lucernu a chtěl jsem si přečíst rybářské časopisy, které jsem měl už tři dny ve schránce.

Výstřel mne doslova šokoval. Kulka prolétla zadní stěnou bivaku, kde zanechala malý otvor, roztříštila lucernu, narazila na mohutný balvan ležící na břehu, od něho se odrazila a skončila kdesi pod hladinou řeky.

Pokračování brzy na www.kajman.cz

Přidejte komentář

Prosíme Přihlášení komentář